A další tři měsíce jsou pryč

19. ledna 2011 v 18:57 |  nezařaditelné
Prý už jsou to tři měsíce, co jsem se nepřihlásila na blog. To to letí! Stalo se toho hodně a zároveň asi málo.
Mám konečně práci, ale zatím ještě bydlíme provizorně. Snad se to brzy změní!
Tak za tři měsíce zase ahoj :-)
 

Stěhování

18. října 2010 v 15:50 | Lea de Bahn |  nezařaditelné
A je tu jedna horká novinka:
přestěhovala jsem se s manželem do větího bytu! Zní to jako velmi pozitivní zpráva, ale byla vykoupena obrovskou spoustou nervů. Opravdu platí, že je lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat.
Ale až na pár věcí je všechno přestěhováno a teď už bude klid. Vak si ho taky všichni zasloužíme!

Vdaná

17. května 2010 v 18:54 | Lea de Bahn |  nezařaditelné
Tramtadadá!
Tak je to tu. Už jsem vdaná paní :-) Svatba byla překrásná, stylová - gotická, respektive historická. Sice nešlo všechno podle plánu, ale nakonec to snad bylo i pro ostatní krásné.
Popisovat tady celý průběh nebudu, protože by to bylo nesouvislé a zmatené (byla jsem tak nervózní, že jsem moc nevnímala), ale jedno vím jistě: Jsem šťastná!
A na závěr jedna rada: Až budete někdy chtít také udělat ten krok a vstoupit do manželství, nešetřete a sjednejte si svatebního koordinátora. Ušetříte si spoustu nervů a zařizování :-)
 


Čas plyne.....

15. listopadu 2009 v 10:26 | Lea de Bahn |  nezařaditelné
Krásný den všem čtenářům,
nejprve bych se asi měla omluvit, že jsem tu nic nenapsala už dlouhých 5 měsíců. Důvodů je několik, vypisovat je tady nebudu.
Za tohle "tiché období" se mi bohužel nepodařilo dokončit žádnou z rozepsaných povídek ani napsat novou básničku. Pracuje se na tom, ale není čas a někdy únavou odchází i inspirace.
Proto si v tomhle článku dovolím hovořit trochu o svém životě v poslední době.
Vezmu to ve zkratce:
1) Neúspěchy
- nemám práci, kterou jsem původně chtěla dělat
- nemám dost času skoro na nic
- fotograf, kterého jsme měli domluveného na svatbu, byl neseriózní a neozval se ve
smluveném termínu
- auto má pořád nějakou poruchu
- šití svatebních šatů se hrozně komplikuje
2) Úspěchy
- mám práci
- řídím auto, i když jsem z toho měla vždycky hrozný strach a nechtěla jezdit
- zařizuju svatbu svých snů
Zdá se toho málo, ale jsou to jen ty nejdůležitější věci. A i když je zde napsáno více neúspěchů než úspěchů, mám se skvěle a jsem šťastná. Život prostě není vždycky jednoduchý a člověk se musí umět radovat z drobností a užívat si každou minutku. A pokud problémy řešíte ve dvou, nikdy to není beznadějné.
Přeju hodně štěstí všem

Ticho II

14. dubna 2009 v 20:24 | Lea de Bahn
Ticho
Ticho je balzám na bolavou duši,
Ticho je lék, když ti srdce buší
A chce vykřičet tu trýzeň strašlivou,
Co skrýváš za klidnou tvář zdánlivou.

Ticho je pohlazení jemné dlaně,
Ticho je vánek, co ti chladí skráně,
Jež hoří ohněm vyčerpání
A budí tak zdraví zdání.

Ticho je samota tvých myšlenek,
Ticho je iluze, jen navenek
Se může zdát, že klid nic nezdolá,
Však v příští chvíli "POMOC!" zavolá!

Kdepak jsou olympijské ideály?

15. srpna 2008 v 10:51 | Lea de Bahn |  každý si rád někdy zanadává nebo rýpne
Tak tu máme pěkně rozjetou olympiádu v Číně! Kromě toho, že zásadně nesouhlasím, aby v takovém státě, kde se silně potlačují lidská práva, byla pořádána takováto akce, která má být symbolem míru a rovnosti šancí, zásah dotaly i další ideály olympiády.
Pokud se dobře vzpomínám, během olympijských her nesmí být nikde válečný konflikt. A copak se to děje v Gruzii? Že by válka? Ale ne! To se nám určitě jenom zdá, že? To je přece přátelská pomoc Ruska utlačovanému obyvatelstvu Jižní Osetie!
A kdyby už nešlo dodržet pravidlo, že nesmí být nikde v době olympiády válk, pak by se mělo dodržet pravidlo, že válčící státy se nesmí her zúčastnit! A copak dělá Rusko na olympiádě? Oni se tam přece jenom dívají, že?
Kampak jsme to dospěli? Pošlapali jsme nejen lidská práva, ale i ideály starověkého Řecka, na jehož tradice je Evropa tak pyšná! FUJ! HANBA!

Text duetu z pohádky Magický meč

10. května 2008 v 17:22 |  nezařaditelné
G: Zdvihni zrak svůj k nebi nad obzorem,
Řekni mi pak, co ti utkvělo v něm,
Že hvězdný třpyt právě dnes žár v sobě má,
To v očích tvých vidím já.
K: Já vidím úsvit, když zazní tvůj smích,
Cítím, jak pulzuje krev v žilách tvých
A chápu už náhle, proč žít cenu má,
To v očích tvých vidím já.
Oba: Bloudíme v tmách, vidíme den,
I když jsme pár, je v nás jeden jen,
Ač může se zdát, že sníme snad nádherný sen,
Tak láska dá se číst jak z knih,
V očích tvých i mých.
Až do skonání číst chci ve tvých skráních
A s každým ránem toužit po vyznáních.
Vždyť pouze s láskou dá se krásně bláznit,
G:Plnit chci tvá přání
K: Tak co ti v tom brání.
Oba: Bloudíme v tmách, vidíme den,
I když jsme pár, je v nás jeden jen,
Ač může se zdát, že sníme snad nádherný sen,
Tak láska dá se číst jak z knih,
V očích tvých i mých.
Pozn.: že nevíte, koho mám při té písničce vždycky před očima? :-)

Čekanka

28. dubna 2008 v 21:28 | Lea de Bahn
Modrý kvíteček u cesty čeká,
Nikdo si nevšímá a čas ho leká.
Dočká se jednou, už nebude sám?
Nebo si řekne: "Osud svůj mám,
Jenž čekání přisoudil dlouhé,
Mně, kytičce u cesty pouhé."
Čeká a čeká květinka smutná,
Voda, co padá, jí po slzách chutná.
Chviličky štěstí, když sluníčko přichází,
V těch jen ta jediná radost se nachází.
Pak zase zmizí a zas je tu čekání,
Co kvítečku malému strach jenom nahání.
Strachy se chvěje, skoro až zmírá,
Naživu drží ho už jenom víra,
Že přece jen kdesi je naděje,
Která mu další den dopřeje.

Co dál?

16. dubna 2008 v 13:42 | Lea de Bahn |  Literární pokusy
Slza se po tváři kutálí
a za ní další se sbírá,
v srdci mém city upálí,
je to prý jenom má vina.
Není, už není úniku
před touhle bolestí krutou,
nikdo už nevezme za ruku
tu, co šla svou vlastní cestou.
Proč jen to stát se muselo,
proč nikdo nechce chápat,
že srdce těžko se zmýlilo
a chce svou lásku dávat.
Co spáchal za čin ohavný,
že k němu důvěra schází?
Vždyť nabídl cit překrásný
a oni jen špínu hází.
Když jiná volba není,
když srdce ví, co dál,
ať strach se zuby cení,
vždyť nemá, co by udělal.
Až pochopí, kdo chápat má,
až špína bude smyta,
pak rána v srdci hluboká
zas bude citem skryta.

Pustý ostrov

15. dubna 2008 v 11:04 | Lea de Bahn |  Literární pokusy
Moře šumí tichou píseň,
v srdci cítím zvláštní tíseň,
není to však bolest nebo strach,
slzy nelesknou se více na řasách.
Jemný písek pod nohama hřeje,
vlnka za vlnkou ke kotníkům spěje,
vítr voní slanou vůní moře
a odfoukává z čela vrásky hoře.
Zeleň listí pestré barvy střídají
květin, které ani jména nemají,
a mezi nimi ptáci prozpěvují
a pestří motýli svá křídla vystavují.
Zde klid náš a mír nic neruší,
výčitky nezaznívají nám do uší,
můžeme tu jen po svém krásně žít
a ničím ošklivým se netrápit.
Jdeme spolu za ruce se držíme,
do očí zamilovaně si hledíme,
slova jsou zbytečná, to víme,
my přímo do srdcí si pohlížíme.

Kam dál